Ushuaia (15.4.-18.4.)
Ushuaia byla super,
až na tu zimu. Spali jsme v asi nejlepším hostelu, ve kterém jsem
kdy byla, a jelikož jsme byli jediní hosté (sezóna trvá do
Velikonoc), měli jsme ho první dvě noci celý pro sebe :) Ushuaia
je malebný přístav a oficiálně nejjižnější město světa
(ale jen oficiálně a hlavně pro turisty, kteří si v infocentru
nadšeně razítkují své pasy, na důkaz, že tam byli ... taky
jsme si :) Jinak je v Chile ještě jedno jižnější městečko,
mnohem menší, ale je.) Berniemu to tam připomínalo sever Norska.
Byli jsme na výletě lodí, společně s dalšími osmi turisty,
kolem okolních ostrůvků, kde sídlí kolonie lachtanů, srandovní
zvířata, velice hravá, když jsme kolem nich kroužili lodí, tak
skákali ve vlnách jako pominutí. Na lodi jsme taky ochutnali
čepované místní pivo Beagle, mňam. Druhý den jsme jeli do
národního parku Tierra del Fuego. Autobus tam a vstupné byo opět
velmi předražené. Prošli jsme jednu trasu, nejdřív kolem
pobřeží (kde jsme viděli velrybu!:), pak kolem jezer až na úplný
konec silnice, kde jsme se vyfotili u tabule, na které stálo
Aljaška a nějakých 17.800 km, náš cíl! Jinak krajina nádherná,
počasí taky a skoro žádní další turisti. Další den jsme jeli
brzo ráno autobusem do Punta Arenas, kde byla snad ještě větší
zima než v Ushuaii, navíc všude v ulicích plno bahna, jelikož
tam měli nedávno povodně. V Punta Arenas jsme chtěli původně
navštívit Alberta, kterého jsme před třemi lety poznali na
poušti Atacama na severu Chile. Bohužel v den, kdy jsme dorazili
musel Alberto na týden odjet na služební cestu... V hostelu byl
kromě nás ještě jeden Španěl, Jorge, který se stejně jako my
chystal na trek do Torres del Paine. Na druhý den dopoledne s ním
šel Bernie koupit si pončo a rukavice na hory a odpoledne jsme jeli
autobusem do Puerto Natales, odkud se vyráží do národního parku.
Před odjezdem jsem se ještě rychle podívala na net na předpověď
počasí, od druhého dne mělo být krásně (a taky že bylo :)
Torres del Paine
(20.-24.4.)
Do Puerta Natales jsme
dorazili společně s Jorgem v podvečer 19.4. Hned u autobusu si nás
odchytla Melinda, postarší paní a majitelka hostelu, a zavezla
společně s manželem autem do jejich superlevného hnízda.
Superlevné byla jediná výhoda této díry, ve které jsme naštěstí
měli strávit jen jednu noc, než jsme vyrazili na trek. Bohužel
jsme se nepodívali, v jakém stavu se nachází kuchyně a šli
nejdřív nakoupit na túru a taky na večeři, že si uvaříme
špagety se zeleninou. Kdybychom se do kuchyně podívali, tak bychom
si někam na jídlo zašli. Ale nakonec jsme zvládli v nějakém
hrnci večeři uvařit, pak se rychle sbalit a ráno nás vyzvednul
autobus o půl deváté a zavezl do národního parku. Po zaplacení
opět vysokého vstupného do parku jsme se rozloučili s Jorgem,
který měl v plánu stanovat. My jsme chtěli spát v refugios
(velké horské chaty), protože se nám v té zimě, která byla
hlavně v noci, stanovat moc nechtělo. První den jsme katamaránem
dorazili k jezeru El Grey, hodili si věci do prvního refugia a
spěchali k ledovci, který byl asi tři hodiny cesty. Potkali jsme
Artyoma z Holandska, kterého jsme potkali v autobusu do Puerto
Madryn. Byl šílený vítr, ale jinak krásně. Cesta k ledovci byla
celá ohořelá, nejřív jsme si myslela, že toť dílo českého
turisty, který si před pár lety v Torres del Paine vařil polívku
na liháči mimo kemp a vypálil snad desetinu parku. Později jsme
zjistili, že zhořelá plocha, kterou jsme procházeli my, je celkem
čerstvá, z prosince. Procházeli jsme jí celý první a skoro
půlku druhého dne. V refugiu byla strašná zima, prý kvůli toho
požáru nefungovalo topení. Tak jsme v noci v našich letních
spacácích celkem mrzli. Ráno jsme vyrazili za svítání, že si
dáme snídani až po cestě. Nakonec jsme snídali až v poledne na
vyhlídce v údolí Francé, nádhera. Na večer jsme došli do
dalšího refugia, kde sice topili ve společné místnosti, ale v
pokojích ne, tak nám byla v noci zima větší než den předtím.
Zato večeře byla super, obří palačinky s mletým hovězím,
sýrem a krémovou omáčkou, k tomu celou dobu fórky od jednoho
Angličana typu Monty Python. Další den jsme měli akorát
pětihodinový přesun k dalšímu refugiu. Topení na pokojích a
deky, které jsme si tajně půjčili! :) Dorazili jsme už
odpoledne, tak jsme do večeře hráli šachy a pili víno. Druhý
den byl highlight celého treku: výstup k slavným Torres, úžasná
cesta, výhled na torres a i jinak ta panoramata, počasí bylo opět
bez chyby. Poslední den jsme šli po cestě k zastávce autobusu,
kde jsme nechali batohy a ještě zaběhli k nedalekým vodopádům.
Cestou jsme viděli plno kondorů, kteří nad náma kroužili tak
nízko, že jsem měla strach, jestli nezaútočí...:) Odpoledne
jsme dorazili autobusem zpátky do Puerto Natales, kde jsme opět
hned narazili na Melindu, která nás zavezla k hostelu a po cestě
nám ještě koupila lístky do El Calafate. Tak jsme ji nakonec při
placení dali i trinkgeld (i když hostel byl fakt humus, nejvíc
jsem měla strach v koupelně, že se mi plesnivý zvlněný strop
zboří na hlavu.) Druhý den ráno jsme vyrazili autobusem do El
Calafate.
El Calafate (25.4.)
Do El Calafate se jezdí
kvůli nedalekému obřímu ledovci Perito Moreno. My jsme přijeli
kolem druhé odpoledne a hned na aut. nádraží se nás ptá páreček
z USA, jestli nechceme k ledovci ještě dnes, že když si vezmeme
ve čtyřech taxíka, tak nás to vyjde levněji než oficiální
bus. Oni už museli na druhý den jet dál a my jsme se nakonec
rozhodli, že s nima k ledovci pojedem. V taxíku byla sranda, cesta
trvala ca hod.a půl. Na ledovec jsme pak měli ca. tři hodiny času,
což bohatě stačilo, abychom si ho prohlídli ze všech možnych
vyhlídek. Celkem působivé, pěkná odpolední-večerní atmosféra,
nikde už žádní turisti, semtam se z ledovce urval nějaký ten
kus. Zpátky v El Calafate nás taxikář vyhodil před hostelem, kde
jsme měli rezervaci, a kde jsme byli upgradováni do nejlepšího
pokoje, to potěší, zvlášť po poslední noci u Melindy :) Holka
na recepci byla velice akční, takže jsme při placení pokoje
platili i za lístky na autobus dál do El Chaltén a z El Chaltén
do Bariloche, které nám obstarala přes internet a telefon a taky
nám zabookovala hostel v El Chaltén.
El Chaltén (26.-27.4.)
Do El Chaltén jsme
dorazili před polednem. Cestou tam jsme neustále měli před sebou
ty dvě místní slavné hory Cerro Torre a Fitz Roy, takže prvních
třicet fotek Bernie vyfotil už v autobuse. První zastávka byla v
informačním centru národního parku, kde jsme dostali super
informace a s potěšením zjistili, že vstup do parku je tu zdarma.
Ubytovali jsme se v hostelu a hned vyrazili na ca. sedmihodinovou
túru k jedné laguně a vyhlídce na Cerro Torre. Počasí opět
nádherné! U laguny jsme zas potkali Artyoma, na naší cestě už
potřetí, a zjistili, že má lístek do autobusu do Bariloche,
stejně jako my :) Druhý den bylo zas hezké počasí a my jsme
vyrazili společně s jedním Peruáncem z hostelu k Fitz Roy.
Absolutní highlight celé Patagonie! Jak úžasný trek k té hoře,
tak hora samotná, u které jsme strávili asi dvě hodiny a koukali
a vůbec se nám nechtělo zpátky. Potkali jsme tam pár lidí z
hostelu, mimojiné jednoho týpka s typicky českou výslovností v
angličtině, ze kterého se vyklubal František z Brna, který je na
cestách už dva a půl roku! Tak jsme cestou zpět a pak i v hostelu
kecali s ním a ještě jednou Indkou z Austrálie. Došli jsme až
za tmy. Uvařili večeři, vypili víno, pak si uvařili maté a
zabíjeli čas v hale hostelu až do půl čtvrté ráno, kdy jsme
mohli konečně vyrazit na autobus do Bariloche. Máme za sebou první
noc (v celkem děsném autobusu), a spoustu času konečně dopsat
blog, protřídit fotky a trochu naplánovat další dny. Bernie kecá
s Artyomem, který nakonec za chvíli vystupuje v jiném městě a do
Bariloche chce dál pokračovat stopem. Jsem zvědavá, kde ho zase
potkáme :) My máme dorazit do Barriloche zítra v ca. v sedm ráno.
