Potosí
Potosí bylo kdysi hlavní
město Bolívie, asi kvůli místním stříbrným dolům v hoře
Cerro Rico. Podle našeho průvodce je to taky nejvýše položené
město na světě (až 4200 m.n.m.) … každopádně vysoko to je :)
Návštěva stříbrných dolů byl fakt masakr :) V hostelu jsme
dostali extra velkou snídani, bylo nám řečeno najíst se co
nejvíce, budeme prý potřebovat hodně energie. Po snídani nás
vyzvednul autobus a jeli jsme nejdřív na místo, kde jsme dostali
výstroj: špinavé kalhoty, bundu a helmu se svítilnou. Pod kalhoty
a bundu jsme na sobě měli mít nejlépe žádné oblečení,
jelikož v dolech je teplota kolem 40ti stupňů. Pak jsme jeli
autobusem dál, nejdřív na hornický trh, kde jsme pro horníky,
které jsme v dolech měli navštívit, nakoupili dárky: dynamit a
rozbušku (jedno z mála míst na zemi, kde se dá legálně koupit
dynamit, a to za pár šupů), listy coca (ty jsme si koupili i pro
sebe, žvýkání je dobré snad na všechno, a na fyzicky i
psychicky náročné situace ve vysoko položených dolech zejména
:), dále vodu a džus. Pak už jsme jeli k Cerro Rico, kde jsme
nejdřív navštívili místo, kde se vytěžený kov zpracovává na
export, a pak už jsme se vydali do samotných dolů, nejdřív po
nohou, pak shrbení (párkrát jsme museli uhýbat vagónům s
vytěženým kamením), chodby byly čím dál užší a nižší,
takže dále jsme lezli po kolenou, vzduch byl čím dál tím horší,
takový jedovatý, k tomu všude šíleně prachu a taky začalo být
neskutečné vedro... nic pro lidi trpící klaustrofobií. První
zastávka a první připomenutí, že kdo cítí, že mu není dobře,
tak se může kdykoliv vrátit. Další zastávka byla u jakéhosi
maskota horníků, kde nám náš průvodce vykládal o historii
dolů. Ta je dost nešťastná, hlavně od doby, kdy Potosí dobyli
Španělé. Nechali původní obyvatelstvo společně s otroky z
Afriky pracovat v dolech údajně i několik měsíců v kuse, s
minimálním přísunem jídla a pouze s dostatečným přísunem
coca listů, které jim měly pomáhat zvládat extrémní robotu.
Údajně za španělské kolonizace v dolech zemřelo kolem devíti
miliónů lidí... proto se jí taky přezdívá hora, která požírá
lidi. Vytěžené stříbro hned putovalo do Evropy. Dnes v dolech
horníci pracují sami za sebe (rubat může jít kdokoliv, těm
nejmladším je kolem čtrnácti let) a celkem dobře si vydělají.
Z extrémně zaprášeného vzduchu ale často předčasně umírají
na plicní nemoci. Navíc nikdo netuší, kolik kovu v hoře ještě
je a jestli se jednou celá nezbortí do sebe... Náš průvodce
dovyprávěl a ukázal nám cestu dál – úzká díra ve zdi srtmě
dolů ... z té představy se mi udělalo ještě víc mdlo než mi
už bylo (hlavně z toho vzduchu), jedna holka se zrovna chtěla
vrátit, tak jsem se k ní přidala, měla jsem dost :) Ostatní se
prodrali dolů až do čtvrtého patra, kde pomohli horníkům
vytesat díru pro dynamit, težit nebo táhnout naložené vozíky.
Místama se museli plazit po břiše úzkýma šachtama, nahoru a
dolů... ti teda vypadali, když vylezli ven :) Každopádně zážitek
na celý život! :)
Jinak Potosí má celkem
pěkné centrum, pár koloniálních budov a kostelů (v jednom jsme
natrefili na úžasného průvodce, který nám (byl s náma ještě
Haslo z Maďarska) asi hodinu před zavíraci dobou začal vyprávět
o historii nejen toho kostela, až do setmění, vše ve španělštině,
a my jsme mu normálně fakt všechno rozuměli, navíc se mu
podařilo vzbudit v nás dojem, že se v historii a náboženství
trochu vyznáme, tak byl super :) Pouštěl nás pak zadním vchodem
ven, kostel už byl dávno zavřený.
Sucre a La Paz
Z Potosí do Surce je to
ca. tři hodiny autobusem. Studenti, zrovna když jsme se blížili
městu, zablokovali cestu, takže jsme dali batohy na záda a došli
k prvnímu městskému autobusu, který nás zavezl do centra. V
Sucre jsme byli navštívit muzeum dinosaurů, které se nachází
bezprostředně vedle místní cementárny. To proto, že ca. před
patnácti lety tam dělníci objevili plno dinosauřích stop ve
stěně hory, kterou odbourávají. Bylo to celkem zajímavé. Město
samotné je taky hezké, koloniální centrum s typicky bílými
budovami. Na druhý den jsme měli lístky na noční autobus do La
Paz. Předtím jsme si ještě rychle dali smažené kuře na večeři.
V autobuse jsme měli místa hned vedle záchodu, který sice
nefungoval, ale i tak na něj chodili lidi. Za námi byly navíc
pytle s odpadkama, které taky dost smrděly. K tomu jel řidič tak,
že nám bylo celou dobu jako na horské dráze... v kombinaci s tím
kuřetem před jízdou (které zřejmě nebylo nejčerstvější)
jsme měli dost. Ráno jsme dorazili do La Paz, nechali se zavézt
taxíkem do hotelu a celí zničení jsme zalehli. Kolem poledne jsme
si akorát šli koupit vodu, suchary a banány, nechali si uvařit
vodu na čaj z coca listů a pak jsme opět zalehli. Večer nám bylo
pořád blbě. Druhý den taky. Odpoledne už to pak bylo trochu
lepší, tak jsme se šli projít po městě. Další den jsme se
taky spíš jen procházeli. Den nato nám už bylo celkem dobře,
tak jsme se jeli podívat na chrám Tiwanaku. Původně jsme měli v
La Paz velké plány: mountain biking na přezdívané „death road“
nedaleko La Paz
(úzká silnice podél jedné hory s převýšením kolem 3500 m,
dnes už na ní jezdí právě převážně jen turisti na horských
kolech), nebo taky Huayana Potosí – 6090m, poměrně
jednoduše zvládnutelná šestitisícovka. Nakonec to ale byly hlavne ty
procházky po městě a večerní telka na pokoji... :) Jinak se nám
v La Paz ale líbilo. Je to nejvýše položené hlavní město na
světě (ca kolem 3500 m.n.m.) zasazené do obrovského kotle
obklopeným horama. Bydleli jsme hned vedle tzv. čarodějnického
trhu, kde babky prodávali kromě všelijakých bylin taky usušená
lamí ještě nenarozená mláďata. Mimo jiné jsme navštívili i
muzeum coca rostliny, velice poučné
Copacabana
Z Lapaz jsme jeli do
Copacabany (město u jezera Titicaca), odkud jsme si pak zajeli na
ostrov měsíce (s inckým chrámem) a na ostrov slunce (rovněž s
inckým chrámem a taky moc pěknou stezkou přes celý ostrov od
jihu na sever). Na Ostrově slunce jsme strávili noc, dali si
pstruha, a na druhý den dopluli lodí zpátky do Copacabany, odkud
jsme kolem poledne vyrazili autobusem směrem k hranicím s Peru. Tak
to byla Bolívie... snad se sem někdy ještě vrátíme! :)
No comments:
Post a Comment