Bolívie_část I (Tupiza - Uyuni)

Do Bolívie jsme dorazili autobusem ze Salty, resp. do hraničního města La Quiaca na argentinské straně. Od nádraží jsme šli pěšky k hran.přechodu, kde jsme čekali asi hod.a půl, než jsme se dostali na bolivijskou stranu – do města Villazon. Během čekání jsme potkali dva Němce – Felixe a Fabiana, se kterými jsme pak strávili celou dobu až do Uyuni. Ve Villazon jsme vyměnili peníze a začli se zajímat o taxík do Tupizy. Věděli jsme, že už několik dní jsou po celé Bolívii stávky a uzavřené silnice. Normálně trvá taxíku cesta do Tupizy jednu hodinu, ale oklikou přes poušť hodin pět, ale „no problema“, ukecal nás taxikář, a my jsme o půl šesté odpol. ve čtyřech nasedli, ještě si rychle koupili pečené kuře s hranolkama a rýží na cestu a vyrazili za dobroružstvím :) První hodina byla super, cesta sice samý hrbol (vlastně to žádná cesta nebyla, spíš styl ralley), zato krásná krajina kolem, tak jsme si užili západ slunce. Pak nás čekaly čtyři hodiny jízdy pouští ve tmě, kdy jsme celkem brzo zjistili, že náš taxíkář pořádně neví, kudy dál. Párkrát jsme brodili nějakou řeku a dvakrát tlačili auto z písku... „aventura loco“, jak několikrát zmínil řidič sám a nám nezbylo nic jiného, než se tomu smát. Do toho přišly první zátarasy místních, dlouhé vyjednávání, aby nás pustili dál, u prvních dvou nás pustili, u další jsme se museli vrátit a jet jinudy, a u té poslední u Tupizy jsme nakonec hodili batohy na záda a společně s taxikářem šli pěšky až k prvnímu hostelu. Byli jsme rádi, že jsme tam!:)

Druhý den jsme již chtěli vyrazit na čtyřdenní výlet společně s těma dvěma, jeepem po jižním Altiplanu Bolívie, s konečnou zastávkou na Salar de Uyuni, největším solném jezeru světa. Ale, Fabianovi bylo zle z náhlé nadmořské výšky (Tupiza leží ca. 3000m.n.m.) a navíc byla pořád blokována silnice a nebylo jisté, jestli by nás pustili, takže jsme strávili den v Tupize víceméně relaxem (sami jsme byli z toho řídkého vzduchu trochu unavení) a vyrazili až na druhý den, kdy už nebyly žádné blokády a zdálo se, že jsme všichni čtyři dobře aklimatizovaní. Náš řidič Carlos toho moc nenamluvil, ale jinak byl velice pohodový. Naše kuchařka Antonia nemluvila vůbec, jen por favor a de nada, ale jídlo bylo dobré, hlavně obědy vždycky někde přes den po cestě. Spolu s námi v ten den z Tupizy vyrazilo ještě asi dalších šest jeepů, takže jsme víceméně potkávali pořád ty samé lidi. Ubytování se noc od noci zlepšovalo, a poslední noc jsme spali v hostelu, který byl celý ze soli (atrakce pro turisty :) V noci byla vždycky šílená zima (ca. minus 7), přes den krásně, i když taky zima, v těch výškách není divu (až pět tis.m.). Celou dobu nás z těch výšek bolela hlava, někoho víc , někoho míň (mě) a bylo nám trochu špatně, proti čemuž jsme se snažili bojovat žvýkáním listů coca, popíjením coca čaje a denním přísunu tekutin mi. 4 litry. I tak to bylo náročné, hlavně pro Felixe a Fabiana, kteří jinak nejsou na hory vůbec zvyklí.

Viděli jsme šílenou a nádhernou krajinu, červená, zelená a bílá jezera, hory taky všech barev, sopky, všelijaké skalnaté útvary, gejzíry... nestačili jsme koukat, fakt :)

Poslední den jsme se vyblbli focením na solném jezeře, než nás Carlos vyhodil v Uyuni před aut.nádražím. Na poslední chvíli píchnul kolo, tak jsme aspoň měli dost času rozloučit se s Felixem a Fabianem, kteří se vraceli zpátky do Tupizy. My jsme se ubytovali v hostelu, koupili lístek na autobus na druhý den do Potosí a pak jsme šli navštívit nedaleký hřbitov lokomotiv, který byl taky celkem dost působivý. Večer jsme si dali pizzu v lokále, kde s námi mimo jiné seděla organizovana skupinka patnácti Čechů :)

Druhý den po snídani jsme vyrazili do Potosí, kde jsme teď a zítra nás čeká výlet do nedalekých stříbrných dolů, což má být velké dobrodružství na vlastní nebezpečí :)