Lima – Huanchaco –
Máncora – Quito – Popayán
Lima je obrovské město
s cirka devíti miliony obyvateli. Spali jsme v hostelu se sympaticky
ukecanou paní/slečnou domácí v jedné z lepších čtvrtí města.
Zvládli jsme prohlídku historického centra, pár návštěv muzeí
(Bernie jich dal víc, já jsem mezitím v hostelu mimojiné
skypovala s mamkou :), taky jsme byli v parku s fontánama, kde nás
však více nadchla výstava fotografíí Machu Picchu z doby, kdy
byla „objevena“ (1911?). Večer jsme se sešli s Arturem, se
kterým jsme byli v Patagonii u Fitz Roy. Vzal nás do jedné
vyhlášené restaurace (Lima je vůbec kulinářské středisko),
stálo to za to, hlavně ty dezerty :)
Z Limy jsme jeli do
Huanchaca, malého města u vetšího Trujillo, které je mimo jiné
vyhlášeným surfařským místem. My jsme se sem ale jeli podívat
na dvě ruiny: Chan Chan a Huaco de la Luna y Sol – obojí stály
za to, staré kultury z dob před inky, navíc cesta k Huacas byla
taky super: v minibusu veřejné dopravy (resp. dodávce se sedadly)
pro 15 lidí nás jelo asi třicet :) V Huanchaco jsme byli v
hostelu, který nám doporučil Arturo: superlevný s lokálem, který
je strategickým místem pro večerní posezení u koktejlu (v akci
stály jen něco kolem eura). Potkali jsme tam Ralpha a Chrise z
Kalifornie, dva bratři, kteří byli v Huanchacu právě kvůli
vyhlášeným „nekonečným“ vlnám. Z Huanchaca jsme to brali
přes Trujillo, kde jsme se ještě narychlo sešli s Arturovou
sestrou a její kamarádkou, večer předtím než jsme nastoupili do
nočního autobusu do Máncory. Cesta se společností Cruz del Sur
byla luxus, pohodlná sedadla, deky, ráno snídaně...
V Máncoře jsme měli
jedinný program, který jsem vymyslela já, a Bernie byl nakonec
taky pro: RELAX! :) Ubytovali jsme se v poklidném hostelu pár minut
od pláže, kde kromě námi byly obsazené pouze dva další
bungalovy (jinak je v Máncoře spíš co hostel to párty 24 hod
denně, ale my chtěli fakt zrelaxovat). Zůstali jsme necelé tři
dny a nedělali vůbec nic kromě polehávání na pláži, koupání,
Bernie surfoval, večer dobré jídlo, pak pivo v hostelu... prostě
pohoda :)
Z Máncory nás čekala
velmi náročná cesta nočním autobusem až do Quita. To jsme ale
předem netušili, takže jsme si v klidu koupili lístky a ve tři
odpoledne nasedli nejdřív do celkem pohodlného autobusu ke
hranicím s Ekvádorem, kde jsme podle slov naší „organizátorky“
měli přestoupit do mnohem pohodlnějšího autobusu dál do Quita
(když jsme si lístky kupovali, tak nám bylo řečeno, že autobus
má „semi-cama“ - celkem pohodlná sedadla). Zmizela včas, abych
si mohli stěžovat, klasika. Autobus byl starý dodělaný křáp,
navíc jsme měli místa hned vepředu, takže kolem nás celou cestu
neustále nastupovali a vystupovali lidé, takže jsme si museli
dávat bacha na batohy a moc jsme se teda nevyspali. Ok, jsou horší
věci :)
V Quitu jsme se ubytovali
v hostelu doporučovaném naším průvodcem na prvním místě. To
znamená, že nebyl nejlevnější, jak jsme později zjistili, tak
byl vlastně celkem drahý (v cenách nabyla započtena 12ti
procentní daň). Ale měli moc fajn terasu s výhledem na centrum,
kde se večer sešlo plno lidí u ohně. Ve městě jsme navštívili
psycho kostel: basilika postavená v neogotickém stylu, ovšem při
bližším zkoumání z větší části z železobetonu, na jehož
dvě věže (a že byly fakt vysoké) se dalo vylézt po železných
žebřících. Poté jsme navštívili ještě další čtyři
kostely, v historickém centru jich je požehnaně. Druhý den jsme
vyjeli lanovkou na vyhlídku, pak jsme byli u rovníku, kde jsme se
na několika atrakcích pro turisty mohli přesvědčit, že se
opravdu na rovníku nacházíme, celkem zábava. Večer pohoda na
terase hostelu. Další den jsme byli nejdřív v muzeu
prekolumbiánské kultury a pak v dalším, slavného ekvádorského
malíře Oswalda Guayasamína (?), z jehož psycho obrazů a taky
architektury jsme byli nadšení. Večer jsme si dali místní
specialitu: morče! Ale musím říct, že mě to moc nenadchlo, maso
takové nijaké, podobné kuřeti, a není ho moc... :)) Další den
jsme se autobusem vypravili již ke hranicím s Kolumbií. Cesta
trvala asi šest hodin, během posledních dvou jsem počítala
každou minutu. Nastoupili totiž tři mladíci společně s jedním
starším týpkem a ačkoliv jim prodejce lístků ukázal na volná
místa k sezení vzadu v autobusu, oni se rozestoupili po cel délce
chodbičky a začli ohlížet všechny cestující, kdo má jaké
zavazadlo pod nohama nebo nad sebou, co na sobě... ufff, to v nás
fakt celkem hrklo. Ale dobře to dopadlo, autobus zastavil v nějakém
městě, kde vystupovalo plno lidí a ti týpci si pak nakonec sedli
dozadu a byl klid. Takže jsme si oddechli a vydali se k hraničnímu
přechodu, pak taxíkem do nejbližšího města – Ipiales, kde
jsme na aut. Nádraží nechali batohy a jeli navštívit jeden
slavný kostel. Pak jsme jeli hned dál, autobusem do Pasta, kde jsme
přenocovali v jednom fajném hostelu, resp. s fajn domácím, který
nám na snídani udělal úžasné palačinky s hromadou všelijakého
ovoce.
Následovala cesta do
Popayán, celkem malebného městečka, kde jsme si za jedno
odpoledne prohlídli centrum a na druhý den už zas jeli dál
navštívit slavné hrobky v Tierra Dentro. Spíme ve vesnici San
André v hostelu s tou nejmilejší paní domácí, která je zároveň
úžasnou kuchařkou (domácí marmelády, zmrzliny, šťávy a ty
večeře!). Dneska jsme celý den putovali okolím nahoru a dolů a
navštěvovali ty slavné hrobky. Celkem super výlet, až na to
vedro. Jinak je tu zrovna nějaký křesťanský svátek, takže jsme
teď odpoledne po cestě potkali dva v příkopě spijící a několik
sotva se potácejících, kteří to očividně přehnali s oslavou
:)
No comments:
Post a Comment