Je 21. října, a od
návratu z naší cesty utekl skoro měsíc.... nejvyšší čas
dopsat blog. :)
V Kanadě jsme byli jen na
skok (týden). Navštívili jsme Basse (Bernieho kamarád z Erasmu v
Norsku) a Nicole ve Vancouveru a Honzu (můj bratranec) s Martkétou
ve Whistleru. Obojí se vydařilo. Ve Vancouveru nás čekala klasika
velkoměsta: prošli jsme si centrum, park, muzeum původního
obyvatelstva čili indiánů (plus dalších slavných kultur z
celého světa) a taky jsme byli v podmořském akváriu. Večery
jsme trávili s Bassem a Nicole a bylo moc fajn. Do Whistleru jsme
jeli odpoledním autobusem. Cesta trvala asi dvě hodiny a bylo na co
koukat: pobřeží, hory, řeky... Ve Whistleru nás Honza a Markéta
vyzvedli od autobusu a u nich doma nás čekalo uvítání v podobě
úžasné sekané s chlebem! :) Navečer jsme zajeli do centra
Whistleru a dali jsme si medové pivo v podniku, kde Honza předtím
pracoval. Druhý den jsme si udělali výlet po okolních svazích.
Nejdřív jsme museli vystát řadu na lístky na gondolu, potom
další řadu na samotnou gondolu. Byla sobota posledního
prázdninového víkendu, navíc hezké počasí, takže všude plno
lidí. Nahoře se davy ale pěkně roztrousily. Prošli jsme se od
jedné stanice lanovky ke druhé, pak dál slavnou superdlouhou
„peak-to-peak“ a k jednomu jezeru. Cestou nám Honza s Markét
ukazovali, kde se všude proháněli v zimě na snowboardu a kde
Honza po skončení sezóny našel tu foťák, Iphone nebo GoPro
kameru :) Další den jsme se byli s Berniem nejdříve projít k
jednomu starému vykolejenému vlaku v lese a pak společně s Honzou
k olympijské bobové dráze a hale, kde pár týpků trénovalo
salta na kole. Pak jsme vyzvedli Markétu z práce a prošli jsme se
k jednomu jezeru, kde jsme si „tajně“ dali pivo z plechovky :)
(v Kanadě je zákaz alkoholu na veřejnosti). Večer jsme si dali
večeři u Číňana a pak jsme si doma prohlíželi fotky. Popřáli
jsme si šťastný výlet (Honza s Markétou se chystali na výlet
pronajatým autem po British Kolumbii, před jejich návratem zpátky
do Česka) a druhý den kolem poledne nás Honza odprovodil na
autobus do Vancouveru. Do Whistleru by bylo fajn se někdy vrátit v
zimě!!! :)
Va Vancouveru jsme opět
spali u Basse a Nicole. Večer jsme společně vařili špagety.
Druhý den ráno jsme pak jeli společně s Nicole na letiště. Ona
letěla do Regina na služební cestu a my na Aljašku: poslední
štace naší cesty!:) Let a všechno kolem proběhlo v pohodě,
kolem druhé odpoledne jsme přistáli v Anchorage. Vzali jsme si
taxíka do hostelu, kde jsme hned narazili na tři týpky z Korutan,
kteří nám hned nadšeně vyprávěli o jejich zážitcích z
Aljašky. A že se máme připravit na děšť... Potom jsme se
vydali do nedalekého obchodu s outdoorovými věcmi, že si
přikoupíme teplé oblečení, ale nakonec jsme nekoupili nic. Večer
a v noci byla šílená vichřice a nadruhý den všude popadané
stromy. Začli jsme plánovat naše poslední tři týdny a odpoledne
jsme byli v jednom muzeu. Pak nakoupit a zpátky do hostelu, jelikož
pořád pršelo. V hostelu byla pohoda, uvařili jsme si večeři a
kecali s ostatníma lidma. Druhý den jsme se byli projít v centru,
pak k pobřeží a pěšky zpátky do hostelu. Dokonce vysvitlo
slunko a okolní hory byly v úžasném světle a podzimních
barvách, takže jsme se začli těšit na náš výlet po okolí.
Další den bylo opět hezky. Prošli jsme se do tzv. Earthquake
parku, kde se při zemětřesení v šedesátých letech země
propadla o několik metrů a dnes je tam naučná stezka. Pak opět
do centra – na oběd, po obchodech se suvenýry, na kafe u psaní
pohledů, pak na večeři a autobusem zpátky do hostelu. Tam jsme se
rozloučili s Nikol a Mariem z Německa, kteří mimochodem za pár
dnů odlítali zpátky domů po sedmi měsících cestování (na
Aljašce hodně lidí končí své cesty...). Druhý den opět
hostelové pancakes na snídani s pořádnou dávkou sirupu a pak
hned vyzvednout auto, které jsme si pronajali na dalších patnáct
dní. Slečna v půjčovně nám pomohla sklopit zadní sedadla,
jelikož jsme chtěli v autě nocovat. Potom jsme v hostelu naložili
věci, jednak svoje a taky kempingové vybavení všeho druhu, které
nám Joseph, majitel hostelu půjčil jen tak: spacáky, karimatky,
deky, plynový vařič, nádobí, kempingové židle atd. Většinu
těch věcí tu nechali jiní cestovatelé nebo byly jeho. Díky!!!
:) Potom jsme zajeli nakoupit do Walmartu a pak už směrem na sever
do Denali national park. Svítilo slunko a byla to krása! :)
Cestou jsme se stavili
akorát v Talkeetna, kam jezdí turisti (teď ani nevím proč), dali
jsme si kafe a jeli dál. První den jsme spali na jednom vyhlídkovém
místě s výhledem přímo na severní stranu pohoří Denali s
Mount Mc.Kinley. Uvařili jsme si nudle a fazole, ustlali v autě
(každý dvě karimatky, přes to deku, Bernie měl dva spacáky a
jednu deku, já spacák půjčený od šéfa hostelu, který měl
komfortní hranici na -15ti stupních :) a jelikož se na večer
celkem ochladilo a taky ta tma... tak nám nezbylo nic jiného, než
jít brzo spát :) Ráno vaření snídaně: „oatmeal“ čili
ovesná kaše a kafe (Tohle jsme jedli během našeho autokempingu
každý den. Rána byla chladná až mrazivá, takže jsme
potřebovali něco teplého). Pak jsme jeli dál do národního parku
Denali. Ve visitor center byly davy čekajících lidí a dozvěděli
jsme se, že cesta do parku byla kvůli sněhu uzavřena. Do parku se
dá vjet autem pouze do prvních patnácti mílí, na cestu dál je
nutné povolení. Jinak se jezdí organizovanými autobusy, půlku
dne se člověk kodrcá do hlubin parku, kolem Mt. Mc. Kinley a
dalších úchvatných „kopců“, když má štěstí, tak uvidí
medvědy, losy, soby nebo aspoň bílé horské ovce. Co chvíli je
nějaká zastávka na fotografování a toaletu, ale jinak, pokud
chce člověk dojet až na konec cesty, kam se dojet dá, tak většinu
času sedí v tom autobusu. A když se dojede na konec, tak se zase
jede zpátky. Přesně takhle jsme strávili druhý den. Sedění v
autobuse se ke konci zdálo být nesnesitelné. Nejraději bychom
vystoupili a šli po svých. Ale na druhou stranu, celý den jsme
měli krásné počasí, takže jsme viděli Mt. McKinley z dálky, z
blízka, zleva a zprava..., což se prý poštěstí jen asi 20ti
procentům návštěvníků... Taky jsme viděli tři Grizzly a jednu
bílou ovci :) A krajina byla dechberoucí celou dobu. Až jsme
zalitovali, že nemáme pořádný stan a nemůžem v parku
přenocovat. Ale člověk nemůže mít všechno :) Večer, když
jsme dorazili zpátky k Visitor Center, tak jsme zjistili, že v
jedné pneumatice nemáme skoro žádný vzduch. Taktak jsme s tím
zajeli do kempu hned vedle, kde jsme přenocovali, s tím, že to
budem řešit druhý den. Ráno bylo mínus sedm. Vstát z vyhřátého
spacáku bylo kruté. Za neustálého pohopsávání jsme si uvařili
snídani a Bernie se pustil do hledání náhradního kola. Nakonec
šel shánět pomoc a našel týpka, který měl jednou to samé
auto, takže se vyznal. Vyměnili jsme kolo, zajeli k recepci, kde
jsme zaparkovali a vydali se na výlet, zdolat jeden vrcholek
nedaleko. Počasí bylo opět supr. Na hoře jsme si dali svačinu a
pozorovali skupinku hasičů, jak se jeden za druhým drápou nahoru
a pak se dojatě zdraví a objímají. Nedalo nám to a cestou
zpátky, kdy zástup hasičů pořád neustával, se Bernie jednoho
zeptal, jestli tu mají nějaký výcvik. Bylo 11.9. a vrcholek, na
kterém jsme byli má stejnou výšku, jakou měla WTC. Ti hasiči
tady každý rok zajedou a výšlapem uctí památku svých
zahynulých kolegů... Zpátky dole jsme si nejdřív dopřáli
sprchu. Pak si Bernie na parkovišti všimnul kempingbusu s
argentinskou značkou. Byl jedné rodinky (mladý pár s třemi
malými dětmi), která už přes rok a půl cestuje napříč jižní
– střední a severní Amerikou. Tak jsme se s nima dali do řeči,
ukázali nám, jak mají zařízený autobus a nabídli nám maté
čaj. Já jsem měla velký pytel čipsů, na které se děcka vrhli
jak kobylky :) Mají před sebou poslední dva měsíce cesty, než
se zas na nějaký čas vrátí do Argentiny. Setkání s nima bylo
pro nás velkou inspirací! :))) Pak jsme se vydali hledat nejbližší
autoopravu a nechali si spravit to kolo. Navečer jsme ujeli pár
kilometrů směrem Fairbanks a zaparkovali u jedné řeky s krásným
výhledem na západ slunce. Dali jsme si večeři a v autě jsme se
podívali na dalších pár dílu kultovního seriálu Twin Peaks
(bylo to to jediné, co jsme měli v počítači... :) Druhý den
jsme dojeli do Fairbanks. Skoro celý den jsme strávili v tamnějším
Visitor Centru. Jednak jsme si prošli výstavu a podívali se na
film o člověku, který několik desítek let žil v národním
Parku Denali ve vlastnoručně postaveném srubu. Taky jsme
vyřizovali emaily a já jsem se přihlásila na předměty do
zimního semestru na univerzitě v Grazu (návrat do reality se
nezadržitelně blížil...). Pak jsme se rozhodli, že si dáme
pauzu od autokempingu a přespíme v hotelu. Našli jsme jeden fajný
útulný a nakonec jsme tam strávili tři noci. Jednak ty snídaně!
:)) Taky jsme si teda chtěli trochu odpočinout a jinak jsme ve
Fairbanks navštívili slavné muzeum, plus pár procházek po
okolí... akorát na polární záři (která se objevuje až tak po
půl noci), jsme nikdy nevydrželi.
Z Fairbanks jsme se pak
vydali zpátky na jih. Nejdřív jsme navštívili dům Santa Klause
v North Pole :) Pak jsme jeli směrem národní park
Wrangell-St.Elias. Přespali jsme u silnice nedaleko vjezdu do parku.
Po setmění jsme se opět dívali na Twin Peaks... nechtělo se mi
pak z auta vyjít ani na záchod :) Druhý den jsme se vydali do
McCarthy, městečka víceméně na konci cesty v národním parku.
Počasí vypadalo slibně. Navíc nikde nikdo, bylo tam, na rozdíl
od populárního Denali, už dávno po sezóně. Zaparkovali jsme na
konci cesty na parkovišti, kde jsme zaplatili za stání do druhého
dne. Pak jsme se šli projít po okolí. Potkali jsme pár místních
lidí a v blátě viděli několik medvědích stop. Krajina byla
úžasná. Nacházeli jsme se na úpatí jednoho ledovce. Odpoledne
jsme si půjčili kola (nabídnul nám je týpek, který hlídal
parkoviště) a vydali se přes most a pak asi ještě kilometr dál
do McCarthy. Po cestě trochu pršelo, tak jsme byli rádi, že máme
ta kola, i když duše byly skoro prázdné. V McCarthy jsme
zjisztili, že je všechno už zavřené, až na jeden hotel a salón.
Před salónem jsme museli chvilku čekat, než otevřou. Měli akci
na pivo, tak jsme si dali dvě a nakonec se i podělili o jednu porci
večeře. Salón a hotel měli otevřeno jenom proto, že pár
kilometrů dál v Kenecottu opravovali starý těžební důl. Kolem
sedmi se začli scházet dělníci, vypadalo to na veselý mejdan,
tak jsme se raději včas odebrali na kolech zpět k autu.
Druhý den
bylo krásné počasí. Po snídani jsme sedli na kola a vydali se
přes most a Mc Carthy směrem Kenecott. Kousek za McCarthy jsme kola
s víc než poloprázdnými dušemi definitivně nechali u jedné
staré boudy a dál šli pěšky. Cestou jsme pak stopli jednoho
dělníka, který nás svezl. V Kenecottu jsme nejdřív obdivovali
obrovskou starou důlní budovu, kterou právě rekonstruovali. Pak
jsme se vydali dál pěšinou k ledovci. Po cestě jsme, až na
jednoho medvěda, nepotkali nikoho. Za několik hodin jsme pak
dorazili zpátky do Kenecottu a tentokrát jsme bohužel štěstí
neměli a celou štreku do McCarthy jsme museli jít pěšky. Za
odměnu jsme si dali pivo v baru :) Pak jsme dojeli k autu a vydali
se po cestě směrem zpět do civilizace. Našli jsme celkem fajn
místo na noc a byla klasika, vaření večeře, Twin Peaks a spát.
Druhý den jsme definitivně opustili park a vydali se směrem na jih
do Valdez, ač jsme věděli, že tam v tomto ročním období má
pořád pršet... no aspoň jsme navštívili Visitor Center a místní
knihovnu, kde jsme vyřídili pár věcí na internetu, Bernie ještě
zaběhnul do místního muzea. Pak jsme si dali večeři ve fast
foodu s čerstvými rybami, čaj v kavárně Hawaiana, kde jsme se
dali do řeči s majitelkou. Pak jsme jeli najít místo u silnice na
spaní. Druhý den taky pršelo. Tak jsme odložili snídani na
později a snažili se z toho deštivého regionu ujet. To se nám
povedlo a nakonec jsme snídali na jednom fajném odpočívadle. Pak
jsme se vydali zpátky do Anchorage. Cestou byla vichřice, slejvák
a thajský imbis u jedné křižovatky:) Zpátky v Anchorage, kde
taky lilo, jsme se na jednu noc ubytovali v „našem hostelu“,
následovala sprcha! :) Večer jsme v kuchyni potkali pár dalších
lidí, mimojiné jednu holku z Ostravy a kluka z Prahy. Byli trochu
zdeptaní z počasí, tak jsem je přesvědčovala, že na severu
budou mít určitě hezky :) Druhý den jsme se vydali na jih směrem
Homer a Sewardu. Poslední dny tam prý měli záplavy a byla
uzavřena cesta, ale ten den už se dalo jet, tak jsme to riskli. V
Homeru jsme měli dokonce semtam slunečno, v Sewardu jsme ovšem jen
vjeli do centra, dali si večeři a pak rychle zpátky (lilo jako z
konve a příjezdová silnice už zas byla z části zaplavená, tak
jsme to radši teda otočili, než aby bylo pozdě). Přespali jsme u
cesty a druhý den jeli hned zpátky do Anchorage. Cestou jsme se
stavili v jediném lyžařském středisku na Aljašce Girdwood, kde
se snad všechny ulice jmenoujou podle hor v Alpách. Dali jsme si
úžasnou nezapomenutelnou snídani v jednom podniku, kde se schází
snad úplně všichni místní a jeli hned dál (ano pořád pršelo).
V Anchorage nám pak zbývaly poslední dva dny naší „dovolené“
:) Navštívili jsme muzeum, pokoupili dary, zašli si na poslední
mořské speciality a místní pivo... no a pak už nezbývalo než
dopít láhev rumu, která nám zbyla jako železná rezerva proti
mrazům na cestách... rozloučit se s Tifanny, Josephem a jejich
úžasným hostelem (dokonce nás Joseph hodil na letiště) a tadá
domů. Poslední pohled na podzimní Aljašku zvrchu, pak marný
pokus o spánek... Frankfurt... Graz... home sweet home! :)
Co dodat.
Bylo to krásné a bylo toho dost......... a taky už se strašně
těšíme, až zas někam vyrazíme! :-) Loučí se s váma a za
blogovou přízeň děkuje Radka a Bernie. Ať žije cestování!!!
